Proč ženy sdílely své příběhy v mé knize

Proč ženy sdílely své příběhy v mé knize

„Svůj příběh jsem se rozhodla napsat, protože jsem nikdy nevěřila, že i mě může něco takového potkat. Bohužel, poporodní deprese přišla, ale zájem a znalosti našich lékařů v mém okolí nebyly žádné. Proto, když jsem narazila na paní Veroniku a dozvěděla se, že píše knížku, byla jsem šťastná. Když jsem zjistila, že hledá také příběhy jiných žen, tak jsem ani minutu neváhala a napsala svůj příběh, protože je strašně důležité, aby se vědělo o problémech po porodu a že to není vždy lehké. Hlavně taky, aby všichni věděli, že si to nevymýšlíme a je to hodně těžké. Děkuji paní Veronice, že se rozhodla napsat knížku a tak nám pomoct.“

- Petra K. 

 

„Proč jsem se rozhodla sdílet svůj příběh? Přesně před čtyřmi lety mě přepadly poporodní deprese. Byla jsem na to sama, bylo mi zle. Po roce a půl mně napadlo založit skupinu pro ženy s tímto problémem. Aby se o tomto tématu více mluvilo, aby se dostala tato nemoc do povědomí lidí. Takže když Veronika přišla s nápadem napsat knihu, byla jsem hned pro, aby můj příběh byl zveřejněný v její knize proto, aby ženy věděly, že nejsou samy. Aby věděly, že toto se stává. Že to není selhání, ale taky proto, aby věděly, že to není na vždy a že to přejde. Důležité je totiž vědět, že nejste sama.“

- Veronika V.

 

„Rozhodla jsem se o svůj příběh podělit s veřejností, protože není za co se stydět. Když jsem tento krok podnikla, obrovsky se mi ulevilo. Další zásadní pozitivum je, že toto sdílení také může pomoci dalším ženám a rodinám.“

- Adéla

 

„Důvod, proč jsem se rozhodla sdílet své zkušenosti je ten, že se o této nemoci dle mého názoru málo mluví a okolí tyto ženy pak vnímá jako někoho, kdo je neschopný, přecitlivělý a vymýšlí si. A přitom si nikdo z nich neumí představit jaké je to bojovat sami se sebou, abychom dokázaly fungovat a udržet si zdravý rozum. Kdo to nezažil si neumí představit, jaké to je, když v danou chvíli odmítáte vlastní vymodlené dítě a lidi, kteří vás milují. A strašně bych si přála, aby někomu pomohlo to, že bude vědět, že v tom není sám nebo aby si to přečetl někdo, kdo se na základě toho rozhodne takové ženě pomoct.“

- Kateřina M.

 

„Motivací pro napsání mého příběhu bylo to ze sebe všechno vypsat a hodit celý ten pocit tíhy na papír. Když jsem zjistila, že tím můžu přispět do knihy, můj dobrý pocit se znásobil. Poporodní deprese dokáže život obrátit vzhůru nohama. Já chci svým příběhem ukázat, že se s ní dá bojovat i svépomocí. Věřím, že ji jednou dokáže porazit každá maminka, kterou tohle potkalo a potká, jednou provždy.“

- Kamila

 

„Proč vlastně sdílím svůj příběh? Beru to jako svou terapii, která mi pomůže v cestě, ve které se konečně začnu cítit jako správná mamka, i přesto vše, čím jsme si jako rodina prošli. A třeba by můj příběh mohl někomu pomoci. Ten někdo třeba bojuje stejně jako já a hledá různé cesty, jak se z toho ošklivého snu probudit...a já stále věřím, že probudit se dá...a bude líp.“

- Petra S.

 

„Mě samotné pomohlo číst příběhy ostatních maminek, jak se s tím vypořádávají. A proto jsem svým příběhem chtěla přispět a zkusit tak pomoci dalším maminkám, které se s tímto potýkají. “

 - Hannah

 

„Myslím si, že podobné sdílení je mezi lidmi pořád ještě vzácné. Jsou témata, která ve společnosti nesou určité stigma a to, že se někdo cítí po narození dítěte v depresi, jím podle mého určitě je. Zároveň věřím, že podobné stigma se dá z čehokoliv sejmout jen tak, že se nebudeme stydět o daném tématu mluvit. A to zejména, když jsme něco sami prožili a můžeme tak situaci pochopit skrze vlastní zkušenost, díky které na ni třeba nově nahlédne zase někdo jiný. Zkrátka a dobře - o depresích a nejen těch poporodních - by se mělo veřejně hovořit. Trpí jimi spousta lidí a jsou stejně závažné, jako když si zlomíte nohu, nebo rozbijete hlavu. Doufám, že když se stále více lidí nebude bát přiznat, že si něčím takovým prošli, dostane se těm dalším stejné akutní a kvalitní pomoci, jako když přijdou k běžnému lékaři s úrazem a nikdo náležitost takové pomoci nebude zpochybňovat.“

- Jiřina D.

 

„Svým příběhem jsem chtěla ukázat, kam až může zajít poporodní deprese a také to, jak důležité je se svěřit. Chci tím ale především dát naději ženám. Protože i když prožily, nebo stále prožívají, mnoho špatného spojeného s porodem či mateřstvím a měly řadu negativních až sebedestruktivních pocitů, mohou později zažít opravdovou lásku a radost z dítěte a na to špatné zapomenout.

- Lenka

 

„Jsem přesvědčena o tom, že je zapotřebí mluvit o duševních onemocněních otevřeně. Jen tak je možné prolomit tabu, které onemocnění dlouhou dobu provází. Tolik žen se za své onemocnění stydí a bojí se vyhledat potřebnou pomoc, aby nebyly okolím onálepkovány jako blázni. Od samého začátku mého onemocnění se snažím komunikovat se svým okolím upřímně a dostává se mi za to mohutné podpory i od lidí, od kterých bych to nečekala. Svůj příběh v knize sdílím, abych pomohla dalším ženám v náročné životní situaci a dodala jim odvahy vyhledat pomoc. Bez ní se člověk zbytečně trápí.“

- Veronika M.

 

„Svůj příběh jsem chtěla zveřejnit jednak proto, aby si každá žena uvědomila, že je jedinečná. Ačkoliv se třeba cítí nesvé a přijde jim, že něco není v souladu s jejich duší. I to je správně, protože je to posouvá dál. Zadruhé, aby se nebály říct o pomoc a naučily se vyslovovat svoje přání a sny. A aby si přestaly myslet, že jsou bytosti, které musí vše zvládat dokonale a ještě s úsměvem. Sdílím příběh také proto, abych ukázala, že poporodní deprese vlastně není konec, ale začátek naší duchovní podstaty, našeho ženství, otevřenosti ke všemu, ale hlavně k lásce. My ženy máme totiž tu moc, probudit svět láskou, kterou máme každá v sobě."

- Jiřina K.

Stránka 1 z 1 - 1 položek celkem